Smolařka poštolka
Je tomu už pár let, co u nás žije, dosti
vzácná poštolka rudonohá. Osud se k ní otočil
zády a nadělil jí vrchovatý kopec smůly. Jak
jinak tedy než Smolařka. Začátek příběhu se
počíná odehrávat v jedné přírodní rezervaci u
maďarského Debrecenu. Jako by tomu osud chtěl,
zrovna třináctého července kroužkují na hnízdě
maďarští ornitologové poštolčí mláďata. Pár dnů
na to tehdy ještě dosti mladé, nezkušené, ale
vzletné mládě se vypravilo objevovat svět. A jak
už u poštolek tohoto druhu bývá obvyklé, vydalo
se na cestu předalekou, provázenou později jen
samou smůlou a neštěstím. Vědět tohle malá
poštolka předem, jistě by si výlet rozmyslela a
nevystrčila paty ze své rodné rezervace. Nic
naplat. Cestou směrem na západ uletěla takřka
400 km vzdušnou čarou a ocitla se v úrodných
krajích jižní Moravy. Krásná idylka. Pálavský
kopec, vinohrady… Komu by se zde nelíbilo. Záhy
však přijde zvrat. Krajina protkána hustou sítí
silnic se stále narůstajícím provozem, který je
stinnou stranou mince zdejšího regionu jako daň
za přírodně a památkově významnou oblast na sebe
nenechá dlouho čekat. Kalendář ukazuje jak jinak
než zase třináctého- srpna, kdy jedno z těch
mnoha aut brázdící jihomoravské silnice zcela
mění život této rudonohé smolařce. Vyšetření,
rentgen a nález zněl nekompromisně: tříštivá
zlomenina pažní kosti. Tedy jedno z nejhorších
zranění, které se ptákům vůbec může přihodit.
Přes veškerou snahu celého ošetřujícího
kolektivu se křídlu nepodařilo navrátit jeho
původní hybnost. S tímto závěrem jsme v
záchranné stanici Smolařku přeřadili do kolonky
trvalých chovanců. Co se dá dělat. Přírodě a
zdraví neporučíme. Chtěli jsme poštolce dopřát
co nejlepší pobyt a péči a umožnit jí splnit
roli, kterou by okamžikem získání dospělosti
zastávala i v přírodě. Dotázali jsme se několika
záchranných stanic, zda nemají v držení samečka
vhodného pro naši samičku. S napětím jsme
očekávali odpověď. Ale bohužel. Obdrželi jsme
jen jednu jedinou zprávu: „sameček nám uhynul
stářím loni na podzim“. Zase smůla. Nezbývá než
držet palce a věřit, že se Smolařka, během
relativně krátkého života, dočká „rodinného
štěstí“ a když už ona nemůže, že by snad její
potomci mohli vykroužit na modré nebe, kam
bezesporu patří…
Samička postřelená na hnízdě
Zaměstnanci vodárenské společnosti z Břeclavi
nám zavolali, že našli zraněného dravce poblíž
budovy vodárenského zdroje v lese. Po příjezdu
na místo jsme polomrtvého, apatického dravce
převzali do naší péče. Jednalo se o velmi vzácný
druh dravce, kriticky ohroženého luňáka
červeného. Bohužel po provedené prohlídce a
nezbytných vyšetření bylo zjištěno, že dravec je
postřelený a měl v těle tři broky. Život mu
visel na vlásku, broky vzhledem k umístění se
nedaly operativně vyjmout. Případem se začali na
podaný podnět podezření ze spáchání trestného
činu zabývat státní instituce a policie. Viník
ani po několika měsících vyšetřování nebyl
zjištěn. O to smutnější je, že se jednalo o
dospělou samičku, která v té době velmi
pravděpodobně musela sedět na hnízdě na vejcích.
Jako zázrakem se však luňák znenadání začal
zlepšovat. Začal dokonce sám přijímat potravu a
po několika měsících, kdy už bylo zřejmé, že z
broků se nebude uvolňovat do organismu olovo a
neohrozí jej intoxikace, byl dravec vypuštěn.
Čapí sirotci
Na hnízdě umístěném na elektrickém sloupu v
obci u Novomlýnských nádrží zůstaly tři čapí
mláďata. Místními obyvateli bylo vypozorováno,
že na hnízdo nelétají rodiče krmit. Navíc nejsou
kolem k vidění vůbec. Zřejmě oba dva naráz někde
nešťastně zahynuli. Každý den po dobu tří týdnů
byla mláďata krmena z žebříku místními
dobrovolnými hasiči ve spolupráci s námi.
Všechna mláďata díky této pomoci člověka nakonec
zdárně opustila hnízdo a dle následujících
pozorování se osamostatnila.
Visící kvakoš
Prostřednictvím operačního střediska hasičů
jsme byli povoláni k asistenci při záchraně
zamotané volavky. Na místě události se nacházely
dvě profesionální jednotky. Bylo zjištěno, že na
větvi na silonu nad vodní hladinou rybníka v
Sokolnicích visí zamotaný pták. Hasiči pomocí
člunu se dopravili na místo a z výšky asi dvou
metrů nad hladinou zachytili visícího vzácného
kvakoše nočního. Pták byl zamotaný ve svazku
rybářského vlasce a tím si způsobil na obou
křídlech krvavé strangulační zranění. Pobyl si
několik týdnů u nás na stanici a byl znovu
vypuštěn do přírody.
Labuťák s háčkem
Zprvu beznadějný případ, který nakonec
skončil šťastně, se odehrál na Lednickém
rybníku. Labutí samec měl v zobáku zapíchnutý
háček a ven mu viselo rybářské krmítko. V
několika následujících dnech proběhly neúspěšné
pokusy o odchyt labuťáka. Ten se vždy nacházel v
uctivé vzdálenosti na vodě a byl velmi
nedůvěřivý. Čtvrtý den se situace zlomila a
labuťák jako kdyby si přímo říkal: „chyťte mě“,
připlaval těsně ke břehu, kde byl konečně
chycen. Na místě byl prohlédnut, háček byl na
místě vytažen a labuťák byl opět puštěn zpět na
svůj domovský rybník.
Nekonečný příběh
Příběh, který se odehrál před šesti lety v
Rajhradě na záchranné stanici. Tehdy bylo před
prázdninami vypuštěno a okroužkováno mládě káně
lesní ve společné skupině s dalšími. Všichni
vypuštění ptáci se potulují v okolí ještě
několik dnů, maximálně týdnů a potom zmizí.
Tento příběh je výjimka. Káně se po pár měsících
opět na stanici ukázalo s příchodem podzimu.
Tedy v době nouze o potravu. Podle kroužku jsme
jej spolehlivě poznali. Sameček vždy přiletí,
posadí se na voliéru čápů, rozhlédne a snaží se
ukrást nějakou potravu u našich svěřenců, což se
mu vždy podaří. Takhle to chodí dennodenně až do
jara, kdy se káně opět ztratí. Vrací se každým
rokem na podzim a navštěvuje nás pravidelně už
šest zim po sobě.
Sirotek
Sirotkem se stal mladičký luňák, nesamostatné
třítýdenní mláďátko, kterému myslivci otrávili
rodiče a náhodou to zjistili ornitologové, kteří
luňáky sledují, kroužkují a zabývají se jejich
ochranou přímo v terénu. Ve spolupráci s
ornitologem putoval z hnízda rovnou k nám do
stanice jako malé mládě. Během několika týdnů k
naší radosti velmi prospíval, připravoval se na
vypuštění. Těsně před získáním svobody dostal od
rakouských ornitologů dárek- satelitní vysílač
na záda. Luňák byl zařazen do přeshraničního
projektu sledování vzácných dravců. Vysílač na
zádech neustále monitoruje jeho pohyb. Od konce
července máme zmapovaný jeho pohyb až do
dnešních dnů. Luňáci bývají tažní a z jižní
Moravy se na podzim nečekaně nevydal na jih,
nýbrž na sever Moravy. Po několika dnech si
trasu rozmyslel a zimu přečkával v jižní Itálii.
Mimo luňáka máme takto označenou ještě orlici
mořskou, ta je chvíli v Rakousku, pak na
Slovensku a vrací se i do ČR.
Popáleniny na elektrických sloupech
A na závěr jeden obecný příběh se smutným
koncem. Koneckonců podobných osudů zažíváme v
záchranné stanici ročně desítky. Při procházkách
krajinou si mnozí z nás všímají, co kde letí,
běží nebo sedí. Z tohoto pohledu jsou
nejnápadnější dravci sedící na sloupech vysokého
napětí. Z těchto jejich pozorovatelen vyhlížejí
svoji kořist pobíhající na zemi. Bohužel.
Elektrické sloupy, říká se jim „sloupy smrti“,
představují pro dosedající větší ptáky opravdové
riziko. Káně, orli, ale také čápi při dosednutí
na horní vodorovnou konzolí propojí svým tělem
se sousedním vodičem elektrický oblouk a ptáku
vznikne rychlá smrt nebo velmi vážná hluboká
popálenina. Ti, kteří přežijí a jsou nálezcem
převezeni do záchranné stanice, nemají ani
zdaleka vyhráno. Velmi vážné zranění způsobí
odumírání křídel a noh, často v letním období se
v tomto stavu objevují v mokvajících ranách
larvy much. Přeživší ptáci s odumírajícími
pařáty a křídly bývají nakonec ve stavu
neslučitelném se životem humánně utráceni
veterinářem. O tom jak závažné popáleniny pro
ptáky jsou, svědčí údaje ze statistik, kdy ti
kteří přes všechno přežijí, tak jen desetina z
těchto případů po složité několikaměsíční léčbě
se může vrátit zpět do přírody.
|
